pátek 14. února 2014

Žádné kosmetické úpravy v jednu ráno!

Toto pravidlo by se mělo vytesat do kamene, stejně jako "miluj bližního svého" a "nekrmte gremliny po půlnoci". Proč? Protože pokaždé, když jsem v jednu ráno usmyslela nějakou složitější operaci než odlíčit a namazat čumák krémem, dopadlo to katastrofou. V jednu ráno je člověk prostě příliš unaven na to, aby se soustředil na některé náročnější činnosti. V jednu ráno se na to prostě vykašlete a běžte si lehnout, jinak dopadnete jako já. Nevěříte a chcete příklad? No prosím...

Případ číslo jedna :


Byl červen, rok 2011. Přišla jsem z celodenní šichty v obchodě domů v půl jedenácté v noci. S Mužem jsme si řekli akorát "ahoj", protože mířil spát a já se rozhodla oslavit páteční večer a následující volný den relaxem ve vaně. Naše vana je malá. Takže když si chcete ponořit nohy, znamená to, že od pasu nahoru jste mimo vodu a naopak, když si chce člověk ponořit tělo, znamená to hodit nohy nahoru a opřít je o poličku nad vanou. Vesele si ležím ve vaně, spokojená, když mi padne zrak na má chodidla, obalená tlustou vrstvou tlusté kůže. Není se čemu divit, při těch třináctkách v práci denně naběhám dobrých deset kilometrů. A navíc začíná sandálová sezóna, nebylo by od věci se toho zbavit. A když už se tak pěkně máčím ve vaně, kůže už bude měkká a půjde dobře dolů. Ha, jsem geniální! 

Vyletěla jsem z vany do předsíně a vyhrabala k krabici náčiní potřebné na pedikúru. Hodiny na mobilu ukazovaly půl druhé ráno. A jelikož jsem profesionálka, má výbava na pedikúru obsahuje krom sady kleští, pemz, pilníků na nehty a na chodidla hlavně skalpel. Respektive skalpelovou násadu, na kterou se dají měnit jednorázové ostré čepelky.

První noha byla v pohodě, nejsem úplně zakrnělá a vyvrátit si nohu tak, aby mi směřovalo chodidlo k obličeji, ještě dokážu. Oškrabat kůži skalpelem nebylo nic těžkého. Problém byl druhá noha. Všimli jste si, že jednu polovinu těla máte mnohem méně ohebnou než tu druhou? U mě je to kupodivu ta pravá. Takže jsem si vesele vyvracela pravé chodidlo směrem vzhůru, když najednou prostě sklouzlo a skalpel taky. Skalpely jsou velice ostré, takže jsem nic necítila, varovný majáček začal blikat ve chvíli, kdy se pod nohou začala šířit kaluž krve. WTF? Zkontroluji škody a koukám, že jsem se neřízla. Já jsem si suverénně uřízla kus paty (zase nepřehánějme, mělo to průměr asi jako padesátník). 


Vynadala jsem si do debilů a doťapala jsem do předsíně pro lékárničku, vzala si jí zpátky do koupelny a nohu obmotala obvazem. Kritickým pohledem jsem zhodnotila své dílo, konstatovala, že mám nové povlečení na posteli, raději přidala další vrstvu obvazů a naštvaná na celý svět šla spát. 

Ráno byla sobota, nemusela jsem vstávat a proto jsem se probudila až kolem desáté, když vstával Muž. Vystrčila jsem zraněnou nohu zpod peřiny do vzduchu a s úsměvem na tváři pronesla:

"Miláčku, mám úraz"
"Proboha, co jsi dělala?"
"No dělala jsem si pedikúru a sklouzl mi skalpel."
"Takže si se řízla?"
"No, vlastně jsem si spíš uřízla kus paty."

Chyba, tuhle větu jsem nikdy neměla vyslovit, protože v tom okamžiku už letěly obvazy dolů, jak je Muž šněroval, aby se mohl podívat na rozsah mého zranění. Můžu říci, že chybami se člověk učí. Já se tím naučila nechat podobné rány nejdříve zatáhnout a uschnout, než na ně hodím obvaz, protože jinak má takový nepříjemný zvyk přilepit se k té ráně. A to strhnutí bolí. Hodně moc to ho bolelo. Nahledě na fakt, že se tím strhl strup, takže rána začala opět krvácet. 


Krve jak z vola, já sedím na vaně, zraněnou nohu vevnitř, abych krvácela někam, kde to nevadí, telefonuji s maminkou, které celá tahle story přijde jako ohromná psina, Muž panikaří a přemýšlí, jestli rovnou zavolat sanitku, či raději zburcovat sestru, aby mě na pohotovost hodila autem. Ale to jsem mu naštěstí vymluvila, takže jsme hezky počkali, až se to zatáhne a milostivě dokrvácí, vydesinfikovali (což taky bolelo jak sviň) a já pajdala následujících deset dní s obvázanou nohou. Jo a spolubydlící mi říkal, že je docela zážitek jít v pět ráno na záchod a v chodbě a koupelně potkat spoustu krvavých ťápot.

Případ číslo dvě :

Byl listopad, rok 2013. Muž byl na noční, já byla sama doma a ukrutně se mi nechtělo nic dělat, ale zase se mi ani nechtělo jít spát. Tímhle způsobem jsem se plácala po bytě až do jedné do rána, žádná činnost mě neuchvátila, nic mě nebavilo. Asi ve čtvrt na dvě ráno jsem při pohledu do zrcadla musela konstatovat, že mé obočí se začíná už trochu podobat rejžáku na podlahu a že by nebylo od věci s tím něco udělat. Vzala jsem si tedy zrcátko, pinzetu, na notebooku pustila Poníky a jala se trhat. Nevím co se stalo, jestli jsem se zatoulala v myšlenkách, nebo mě osvítil nějaký ženiální nápad, či snad jsem upadla do mikrospánku, ale trhám, trhám a najednou koukám, že jedno obočí je o polovinu kratší než to druhé. 

Prostě úžasnost. Vzala jsem tedy barvu na obočí, že když nic jiného, aspoň to chybějící dobarvím, ať po dobu dorůstání nevypadám jako poloviční Vulkánec. Po jedné ráno? Haha! Nikdy jsem s barvením obočí neměla problém. Proto se tentokráte všechno pokazilo. Tvar jsem zkazila, barva pořádně nechytla a až do dvou do rána jsem obočí drhla namočeným vatovým tampónkem a mýdlem, aby ta katastrofa pustila. Při pohledu do zrcadla jsem opravdu vypadala velice zajímavě. Rozhodla jsem se to vzdát a děkovat bohům, že mě nenapadlo si ostříhat ofinu a že to mám aspoň čím zakrýt.


Případ číslo tři :

Únor, rok 2014. Konkrétně včerejší noc. Prostě se nepoučím. Muž byl po noční a měl ráno vstávat do práce ve čtyři, takže odešel spát už v půl osmé. Já si přestěhovala notebook do kuchyně a nemožnost jakékoliv jiné zábavy se rozhodla využít a zase uklidit. Uklidila jsem v kuchyni, dala prát, vypucovala koupelnu a dvě hodiny vařila jídlo (v tom receptu psali, že prý maximálně hodinu a to i se zapékáním - pchá, copak jsou chobotnice). Proto jsem se šla sprchovat v jednu hodinu ráno. Jelikož celou zimu vesele ignoruji žiletku na poličce (kdo by si holil nohy v zimě - nemá to cenu a když už, přejela jsem nohy raději epilátorem, pak mám na dva týdny od chloupků pokoj), nohy jsem měla jak yetti a proto jsem usoudila, že by nebylo od věci je oholit. Epilátor dělá rachot, to v jednu ráno není moc košer, takže žiletka. 

Takže stojím ve sprše, jednou rukou se oháním žiletkou, druhou vytáčím nohu, abych mohla na hůře přístupná místa, když najednou žiletka sklouzne. A ejhle, skončí zaříznutá do poloviny nehtu na prsteníčku levé ruky. Při pokusu o vyndání se zařízne ještě do strany. Nakonec se mi jí podaří nějak vyviklat a dostat ven, krve opět jako z vola. 


Zase zabručím něco o debilech, vypnu sprchu a jdu do předsíně pro lékárničku. nehet mi přesně prostředkem až do poloviny zdobí zářez ve tvaru L, při kontaktu s desinfekcí bolí jak sviň. Lepím na prst náplast, přes ni pro jistotu trochu lékařské leukoplasti (páč tyhle náplasti jsou lame a nedrží a já nestojím o probuzení způsobené zatrženým nehtem o povlečení), uklízím koupelnu od krve (poučena z minulých let) a jdu spát.

Takže jsem naštvaná. Prst pořádně nemůžu používat, protože bolí, navíc minimálně měsíc budu muset nosit náplast, než celá ta rozříznutá část odroste a nebude hrozit, že se zatrhne a já si víc ublížím. Spravující laky, gel na umělé nehty, nebo dokonce sekundové lepidlo - nope, žádné takové svinstvo si na to patlat nebudu, za tu bolest to nestojí (stačil mi ten Septonex). A zrovna, když už se mi konečně podařilo vypiplat si nehty tak, aby ani jeden nebyl zlomený, nebo roztřepený... Chjo...

Takže, po jedné ráno si jděte lehnout... Žádná kosmetická úprava není tak důležitá, aby jste si kvůli ní museli ubližovat.

1 komentář:

  1. To znám...vždycky si už už konečně nechám dorůst nehty a jeden se zlomí nebo se do něj majzlu něčim a on se zlomí nebo se zatrhne nebo se roztřepí... je to na pěst....

    Jinak ano.... máš pravdu, nejsi jediná komu se to takhle děje...:D

    OdpovědětVymazat