pondělí 10. března 2014

Akicon 2013

Přiznám se, že jsem chvilku přemýšlela, jestli sem vůbec nějaký report psát, protože jsem jeden už psala a to na stránky naší cosplay skupiny. Zase ale na druhou stranu jsem se pokusila jej pojmout víc neutrálně, spíš z pohledu skupiny a především si tam nehonit vlastní ego. Což je trochu škoda, protože jsem si to tentokrát zasloužila.

O vstupenky na Akicon je poměrně těžký boj, protože jejich počet je limitovaný. Akicon se stále snaží udržet si atmosféru malého komorního conu, což je věc, za kterou jej někteří lidé nenávidí. Převážně ti, na které se nedostalo. Já si v pohodě koupila vstupenku už v červenci, asi dva dny po jejím vypuštění do prodeje a neměla jsem žádný problém. Ono ne nadarmo se říká, že kdo pozdě chodí...

Můj cosplay plán tentokráte zněl - Litchi Faye-Ling z Blaze Blue. Akicon sice nemá podmínku, že smí soutěžit jen cosplaye postav anime a manga původu, ale v případě, že je soutěžících moc, tak jsou upřednostňovány. S Litchi jsem v tomhle ohledu byla v suchu, Blaze Blue je japonská hra. Šití šlo celkem bez problémů, měla jsem si docela náskok a v pátek večer jsem jen potřebovala doladit pár detailů.


PÁTEK:

Byla jsem domluvená s kolegou, že mě přijde do práce vystřídat už v pět, abych se mohla dojet v klidu domů převléct a odložit zátěž (protože byste nevěřili, kolik toho s sebou tahám do práce) a následně se sejít s Myrou na Chodově, zaregistrovat se a v klidu stihnout přednášku X typů herních fanoušků : aneb kam patříte a kam patřit nechcete, která z anotace zněla skvěle. Realita ovšem vypadala jinak. Ve čtvrt na šest mi od kolegy přišla zpráva ˆ„sorry, zaspal jsem“, což znamenalo, že přišel chvilku před šestou. Yay. Na náladě mi ani nepřidalo, že jsem přišla domů a zjistila, že můj Muž už šel spát. Byl po noční, to jsem chápala a normálně bych nikdy neprskala, ale měla jsem zpoždění, přednášku jsem s velkou pravděpodobností nestíhala a hra ˆ„najdi potmě správné tričko“ člověku na náladě také nepřidá.

Takže jsem dorazila do KC Zahrada chvilku po sedmé (místo v šest), bez problémů se zaregistrovala a šla najít Freda s Myrou. To nebylo těžké, seděli pod schody a probírali se poznámkami k přednášce (Jak se svléci v cosplayi a neurazit), která měla začít v půl osmé. Chvilku jsem tam s nimi posedávala, ale nebavilo mě to, tak jsem raději vyrazila kouknout po stáncích a pozdravit se s lidmi. Což mi moc dlouho nevydrželo, takže jsem zase zaplula zpátky pod schody a s ostatními očekávala, až bude čas se vetřít do sálu.


Tam jsme se rozhodli chvilku před půl osmou. Stále probíhala Angiina přednáška Yaoi očima akademiků 2.0, ale měla podle časového plánu brzy končit. A minula půl osmá... Třičtvrtě na osm... A až teprve pět minut před osmou byla Angie upozorněna, že má už jen pět minut. Zajímavé. Takže tak jsem se dozvěděla o problémech s registrací a následnému posunutí programu. Vědět to, mohla jsem stihnout herní fanoušky. Nevadí, účasti na Yaoi očima akademiků rozhodně nelituji, Angie má přednášky nabyté informacemi a je vidět, že si s tímto tématem dávala skutečně práci, navíc je dokáže dobře a vtipně podat. Mě se navíc moc líbilo, že se zaměřila i na „yaoi“ na západě a i v hraných seriálech. Jedničku s hvězdičkou, yaoi už mě dávno nebere (už mi není sladkých sedmnáct), nicméně tahle přednáška mě bavila.


Alfredovi s Myrou jsem už přednášku pomluvila osobně, takže tady jen v krátkosti - nebyla úplně špatná, ale ani dobrá. Téma mělo mnohem větší potenciál a je vidět, že samotná přednáška byla spíchnutá horkou jehlou na rychlo.


Nebylo sice moc pozdě, ale mě ještě čekaly dodělávky na cosplayi, Myru taky a všeobecně jsme se chtěli všichni trochu vyspat, tak že vyrazíme domů. Museli jsme chvilku počkat, až si Arisu vezme věci, tak jsme okukovali Shingeki no Kyojin skupinku, dohadovali jsme, jestli je slečna vycpaná, nebo má ty prsa pravý (byly pravý, pak jsem se zeptala) a já pak skupinku odvedla na autobus, na Opatov, odkud jsem je posadila do autobusu 213 a sama odjela domů tím samým, jen v opačném směru.

Doma jsem si zahrála úžasnou hru ˆ„najdi potmě všechny šicí potřeby a materiál na cosplay“, přesunula jsem si šití do kuchyně. Dle mých výpočtů a množství práce, co zbývala jsem měla mít hotovo kolem druhé. Měla bych, kdyby nebyl šikmý proužek taková svině. Člověk si dá pozor, aby jej všude pořádně přišil, šije při tom třetinovou rychlostí a stejně při výsledné kontrole zjistí, že mu to na třech místech ujelo. Takže rozpárat a znova. A najednou to ujelo na nových už dávno přišitých místech. Pomstychtivě jsem mu slibovala, že až bude po Akiconu, tak ho celý vypárám a nahradím silnějším, protože ten mi problémy nedělá. A bude to. Takže jsem se šitím skončila ve čtvrt na sedm. Alespoň jsem nebyla sama, můj Muž se o půlnoci probudil vyspaný do růžova a jelikož po zbytek víkendu nemusel do práce, rozhodl se dělat mi morální podporu a rozptýlení vždycky, když jsem s tím vším švihla na zem a začala se vztekat, že se na to všechno taky můžu vy**at. Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, že už spát nepůjdu, protože to na tu chvilku (cca dvě hodiny a dvacet minut) nemá cenu, ale nakonec jsem si nechala od Muže dobře poradit a opravdu si šla lehnout.

SOBOTA :

Chvála bohu, ty dvě hodinky stačily, probudila jsem se docela odpočatá a s vědomím, že pravděpodobně nezkolabuju. Oblékla jsem se napůl do civilu, napůl do cosplaye, zbytek věcí hodila do batohu a opět vyrazila na Akicon. Cestou ze zastávky ke KC Zahrada jsem si pochvalovala, jak je to super, že i přes tu kombinaci čoček a nedioptrických plasťáků vidím skvěle. Tehdy mi došlo, že ty brýle na nose nemám. Nice. Na to, abych se otočila na podpatku bylo už dost pozdě. Neřešit brýle bylo zase na prd, protože jsem šla co cosplay soutěže. Ve výsledku jsem s prosíkem volala svému Muži, jestli by mi je nemohl přivézt. Naštěstí to bylo jen pět zastávek autobusem, takže souhlasil.


Došla jsem do Zahrady, odchytila Hintzáka a poprosila jej, jestli bych se mohla někde převléct. Vyslal mě do Zrcadlového sálu, kde jsem se převlekla z kalhot do sukně a připevnila si svůj super-dlouhý culík. Teprve potom jsem konečně našla Myru s Alfredem, kteří byli v hlavním sále, kde probíhalo AJ-DO-RU, akicoňácká pěvecká soutěž. Poslechla jsem si jednu písničku, ale pak mě zburcoval telefon, že Muž přestupuje na Opatově a za chvilku tam bude. Vyrazila jsem tedy znova na zastávku, přebrala brýle, vyslechla si od něj chválu na cosplay, chvilku pokecala a pak jsem zamířila zpátky. Chtěla jsem se jít dál podívat na AJ-DO-RU, ale jak jsem byla zahřátá chůzí na zastávku, tak mi bylo hrozné horko a šla jsem se raději zchladit ven. Ten listopad byl skutečně teplý a tak mi v mém docela odhaleném cosplayi bylo pěkně příjemně. Navíc mě dost zahřívalo mé ego, užívala jsem si, že mě chce spousta lidí fotit, i když někdy možná s postranními úmysly (viz. fotografova otázka „A mohla by ses předklonit, prosím?“).


Na programu nic moc nebylo, takže jsem spíš kecala s lidmi co znám, i s těmi co neznám, chválila cosplaye a strašila lidi v kabátech. Nakonec jsem vklouzla do sálu na poslední dvě písničky. Musím podotknout, že příště by měl kameraman zaznamenávat zvlášť Grekův výraz. Seděl jako porotce, jeho mimika přesně odrážela jeho myšlenkové pochody a věřím, že to je věc, která by se měla zaznamenat pro další generace. Po soutěži jsem se připojila ke zbytku skupiny a hromadně jsme vyrazili na Chodov na jídlo. Zvítězilo KFC a mě se tentokrát podařilo se dokonce ničím nepokydat.


Zpět jsme se vrátili chvilku po jedné a jelikož jsme měli dost času do další přednášky, tentokráte od Hintzua - Nej... ecchi. Kluci tedy šli zkusit nějaké přednášky, my s Myrou okupovali židličky v bufetu (podpatky nás zabíjely), pak šli před KC Zahrada vyzvednout Zuzku a nakonec zabrat místo do sálu, kde ještě probíhala přednáška DC comic: Young of us od Kalisto.

Nej... ecchi byla velice zábavná přednáška, ve které jste mohli najít ty opravdu nejdelší, nejšílenější, nejzajímavější, vše proložené vtipy a narážkami na jednoho nejmenovaného přednášejícího z Advíku... Musím Hitzuovi pogratulovat, protože evidentně přinesl v rámci přípravy na přednášku ohromnou oběť, protože já bych na tolik ecchi v kuse koukat nedokázala. Nikdy.


Borůvka, Rojta a Arashi jako úžasná skupinka z Wall-E
I když jsem chtěla vidět Co nás v Japonsku překvapilo od Lusi, musela jsem do atria na sraz soutěžících v cosplay soutěži. A tady začnu kritizovat. Nevím, jestli jsem rozmazlená Animefestem, ale předpokládala jsem, že se v atriu sejdeme a pak půjdeme do nějaké klidné místnosti, kde si nás teprve prohlédne porota. Nope. Stáli jsme v atriu plném ostatních návštěvníků, kteří se různě proplétali mezi námi, zatímco párkrát se mě někdo juknul. Že jsem prohlížena porotou jsem pochopila až ve chvíli, kdy mi Yamík prohlížel, jak mám začištěné lemy u cosplaye. Vlastně ani teď ještě nevím, kdo všechno v té porotě kromě Yamíka byl. Docela mě to mrzelo, v očekávání přístupu alá Animefest jsem před porotu chtěla nakráčet s nahozeným roleplayem a takhle jsem trochu neměla šanci... Nebo respektive jsem vůbec nevěděla kdy začít (prosím, odpusťte si komentáře, že bych měla být v roleplayi 24/7, protože na to vám sere Bílý Tesák). Vyfasovali jsme pořadí, ve kterém půjdeme na pódium a pak čekali, až skončí program v hlavním sále, aby se mohla udělat technická zkouška. A tak jsme čekali... A čekali... A čekali... Tak jsem si skočila na záchod. Zakouřit si. A zase jsem čekala...


Pak už se konečně začal něco dít. Byli jsme nahnáni do zázemí, kde se postupně vyzkoušelo, jestli všichni mají správná videa nebo písničky, zkoušeli mikrofony. Pak už jen nezbylo nic jiného, než sedět v zákulisí a poslouchat, jak se lidi hrnou do sálu a jak postupně vystupují soutěžící před námi a z jejich prezentace jsme spíš slyšeli, než viděli (maximálně stín na plátně nebo video). Já byla pátá, na řadu jsem přišla po Japa-chanovi. Docela jsem trémovala, hlavně protože bezdrátový mikrofon byl poruchový a Meraye zabil polovinu vystoupení, protože zpívala. Naštěstí u mě byl tak hodný a s poruchou si počkal až na závěrečné otázky. Takže jsem vyšla na pódium, nejsladším hlasem, kterého jsem schopna jsem odříkala svůj dvojsmyslný monolog (made by Alfred and me) a nervózně zapadla zpátky do zákulisí. Tam jsem si vzpomněla, že bych měla ještě odpovědět na otázky, tak jsem se zase rychle vrátila, aniž bych počkala, až si mě moderátorka vyvolá zpátky, jako ostatní. Nervozita as fuck. Pět záludných otázek na můj charakter naštěstí nebyly tak strašné a všechny jsem věděla. Pak už jsem jen odešla do zákulisí a s vědomím, že už to mám za sebou, mi zase začalo bít srdce normální rychlostí. Potěšila mě Arisu, která mi řekla, že z mého představení slyšela jen ten monolog, ale že jsem mluvila tak sladce, jemně a krásně, že by se ode mě klidně opíchat nechala. =D

Arisu jako rybička Dory z Hledá se Nemo

Po soutěži jsem se šla s ostatními soutěžícími a porotci vyfotit do ateliéru a tak se srazila s ostatními na Anime archeologii, Grekovu přednášku. Grek je pro mě, společně s Angie, přednáškový vzor. Mluví klidně, dokáže skvěle zaujmout a i z obyčejného žebříčku deseti anime dokáže udělat zážitek. Není divu, že má vždycky narvaný sál. Tentokrát se zaměřil na stará anime a seznámil nás s těmi, která podle něj stojí za shlédnutí. I já jsem si něco poznamenala a možná se podívám, ač mě anime už moc nebere.


Po přednášce jsem rovnou zůstala sedět, mělo se konat Vyhlášení soutěží. Opět kritika - nuda, nuda, nuda, zbytečné protahování. Nic proti organizátorům, ale na řečnické proslovy dosaďte někoho, kdo umí před lidmi mluvit, divácky zajímavé soutěže (AMV, cosplay, AJ-DO-RU) vyhlašujte jako první. Ne že by mi vadilo koukat na vyhlášení deskových a karetních soutěží nebo koukat na příspěvky soutěže Nakresli si svého orga - nevadí. Ale vadí mi, když se kvůli tomu hrozně moc přetahuje do dalšího programu.


Hned po vyhlášení navazovala Angiina beseda o cosplay videu, kde jsme s Alfredem a Myrou přislíbili účast. Takže jsem seděla jak na trní, významně pokukovala na hodinky, které nemám a čekala a čekala. Pak už jsem to nevydržela a vyslala Alfreda s Myrou napřed, aby besedu odstartovali beze mě a já se k nim přidám hned jak vyhlásí cosplay soutěž. Která se tradičně (kdo to vymyslel) vyhlašuje na konci. Nicméně musím uznat, že čekání se vyplatilo. V hodnocení diváků jsem obsadila čtvrté místo, cena poroty mi vynesla místo první. Ego, ego! Převzala jsem ceny, hrdě postála na pódiu s ostatními a pak sprostě zdrhla na besedu.


Angie je naštěstí chytré děvče a jak se dozvěděla o přetahování Vyhlášení, s začátkem besedy počkala, až skončí. Takže jsem si mohla v klidu sednout, všechno odložit, pár věcí nastrkat do kabelky, nechat si od lidí přát k vítězství (ego, ego, ego) a pak už si jen s lidmi na besedě povídali o točení videí, o cosplayi, co si zařídit, na co si dát pozor, podívali se na video z workshopu, které se točilo na Animefestu a přidali jsme pár skutečných historek z natáčení. Já osobně se v té době nejvíc těšila, až sundám cosplay. Paruka mě zabíjela, z čoček a brejlí mě bolely oči, o podpatcích ani nemluvě. Proto hned po ukončení jsem letěla do zrcadlového sálu, paruku odložila do batohu a převlékla se ze sukně do kalhot. Ceny a všechny další věci jsem nacpala do batohu a vyrazila zase za ostatními do atria k animefesťáckému stánku. Zorganizovat skupinu k odchodu bylo docela složité, pořád se s někým kecalo, na někoho čekalo, zase kecalo. Ve výsledku jsem musela hodně hlasitě požadovat odchod, aby jsme se všichni sebrali a šli.

Doma jsem odhodila cosplay na jednu hromady, sundala čočky, odlíčila se a dala si dlouhou horkou sprchu. Jelikož muž měl v neděli volno a neplánoval jít brzo spát, vypustila jsem potkyše z klece, s vědomím, že je Muž zažene zpátky až půjde spát. Pak jsem konečně prozkoumala, co jsem to vlastně vyhrála. Obdržela jsem hru ˆ„Česko, otázky a odpovědi“, poukaz do Comic Pointu (yay!), poukaz do výtvarných potřeb (yay, yay!) a nějaké tužky a ořezávátku s dinosaury. Jako bonus přímo od Akiconu jsem v tom měla i celých 1200,- Akibonů. Teď si nadávám, že jsem byla pitomá, protože jsem je neutratila hned, ale význam Akibonů mi byl do té doby záhadou a když jsem s nimi chtěla jít ke stánku nakupovat v neděli, už tam nebyl. Smůla, ale mám je schované na památku. Pak už jsem jen upadla do postele a do sladkého bezvědomí. Z toho mě v noci vzbudil jen Tobiáš (potkan), který mi, se škodolibostí sobě vlastní, strčil čumák do ucha.

NEDĚLE :

Zaspala jsem. Baterka na mobilu nevydržela a přes noc zemřela vyčerpáním a tak budík nezazpíval. O to větší je pro mě záhadou, že jsem se dokázala sama probudit chvilku před osmou, když normálně o víkendu bývám v bezvědomí cca do jedenácti. Naštěstí jsem nezaspala moc, jen o nějakých dvacet minut, ale klasickou denní rutinou umýt-namalovat-učesat-obléct se to přeci jen natáhlo. Navíc jsem byla nucena vyžehlit si vlasy, protože sem si je večer nevyfénovala, tudíž se přes noc z mokrého chumlu stal chumel sice suchý, ale vzhledem a kvalitou připomínající chemlon.

Na Myřinu přednášku Transformers: G1 vs. IDW jsem ale dorazila včas, abych zapadla na sedadlo vedle Alfreda. Myra má Transformery fakt nadrcené a ví o nich spoustu věcí. Hodně to prozrazoval její přednáškový taneček. Hlavní sál KC Zahrada má na pódiu šlapku, kterou si přednášející mohou sami přepínat prezentaci. Takže Myra rozhodla, že už o tématu řekla dost, natáhla nohu, že šlápne na šlapku a najednou si vzpomněla na nějaké další zajímavosti. Nohou nataženou ve vzduchu udělala úkrok do strany a pak krok dozadu. A takhle se to opakovalo docela dost často. Natáhnout, úkrok do strany, krok dozadu, mluvit. Natáhnout, úkrok do strany, krok dozadu, mluvit. Hrozně moc se mi to líbilo. Navíc přednáška byla přehledná a dokázal se v ní orientovat každý, i když o Transformerech nikdy v životě neslyšel. Co mě mrzelo bylo, že neměla mikrofon. Ze začátku v pohodě, v sále nám bylo pět a půl, takže jsme všichni slyšeli. Ale po Myře měl přednášku Grek, takže se tam ke konci začali trousit lidi a samozřejmě to dělalo randál a my pak skoro neslyšeli, co Myra říká.

Jelikož program pokračoval další zajímavou přednáškou, zůstali jsme na Typologii bišinek, která byla takovým pokračováním Grekovo loňké přednášky Typologie bišíků. Takže se opět probraly nejznámější ženské stereotypy v anime, jak je rozeznávat a jaké mají charakterové rysy. V Grekově podání opět úžasný zážitek.


Po přednášce se skupina trochu rozdělila, já zaplula k bufetu pokecat si s Angie, protože se vidíme jen dvakrát do roka a jednou z toho na Akiconu a zbytek skupiny šel na přednášky a karaoke. Když Angie musela odejít na autobus, tak jsem se zase připojila k Alfredovi a Hintzuovi, kteří probírali různé prasárny (kdo oba zúčastněné zná, ničemu se nediví) a pak jsme společně vyrazili na Zakončení. Halelujah, vyvěste fangle a volejte sláva, zakončení conu měl na starosti Grek, takže žádné dlouhé proslovy, všechno hezky odsýpalo a pak byl jen prostor na připomínky a dotazy. Tehdy jsem udělala možná největší chybu svého života, upletla na sebe bič a vykopala si hrob. Někdo z publika si postěžoval, že mu chybí přednášky o tradiční japonské kultuře a tak. Grek odpověděl, že by takové přednášky taky viděl rád, ale nemá nikoho, kdo by na podobné téma přednášel. A tehdy má nevymáchaná pusa vypustila do éteru: ˆ„No když mi sepíšeš seznam témat a pošleš mi to, tak já klidně nějaké přednášky udělám“. Na což Grek velice nadšeně kývl. Oh my...

Arashi jako Aegwynn z WoW
Jelikož program skončil, stánky balily a lidé se postupně odjížděli, nastalo veliké loučení, hugování lidí, přislíbení účasti na tom a tom conu či akci, chválení posledních cosplayů, děkování orgům za con. Grek mě přišel ujistit, že se opravdu ozve a seznam přednášek mi pošle. A pak už se jen vyrazilo k domovu.

Letošní Akicon jsem si hodně užila. Účast v cosplay soutěži příští rok nejspíš neplánuji, kdo ví, co budu mít za cosplay (ano, na začátku roku jsem sem psala své letošní cosplay plány, ale ty se už stihly tak dvacetkrát změnit) a jestli vůbec bude mít soutěžní potenciál. A navíc kdo ví, jestli nebudu mít moc práce s otročinou pro Greka. =D

1 komentář:

  1. Pokud bys měla práce málo, rád se postarám o další. Jinak doufám, že email s prvními návrhy témat na tvůj email dorazil.
    Když tak mi prosím napiš jak ti sedí, případně jestli sis už něco nevybrala.

    OdpovědětVymazat