úterý 29. dubna 2014

Duben, ještě tam budem...

Jo, co si budeme namlouvat - já bych za těmi kamny klidně ještě nějakou dobu ležela. Co nového u mě za duben?

Letos jaro přišlo a všechny nás praštilo do hlavy palicí, aby jsme si všimli, že je tu. Vypuklo v plné síle během chvilky. Krása. Problém je v tom, že o sobě v plné síle dala vědět i má alergie. Zatím co poslední léta jsem se na jaře omezovala na občasné decentní upšíknutí, letos tvrdím, že se mě kytky snaží zabít, protože při každém kýchnutí hrozí, že si rozbiju hlavu o stůl.

Když už jsme u toho rozbíjení hlav, byt se nám začíná hroutit. Naposledy na mě spáchala atentát dvířka od skříňky na chodbě (postavená bývalým majitelem). Naštěstí jsem stihla uhnout, nerada bych zase vysvětlovala, od čeho mám jakou modřinu, při posledním monoklu ze mě všichni dělali oběť domácího násilí. Pokaždé, když jsem řekla, že jsem při noční cestě na záchod narazila do otevřených dveří, schytala jsem jen chápavé a soucitné pohledy. Jen moje maminka se tomu hrozně zasmála a řekla mi, že jsem debil. Takže byt se hroutí, ale to je v pořádku, protože jsem zjistila, že jsme totálně IN. Napíšu o tom samostatný článek, jen co najdu čas obejít byt s foťákem.

Poprvé jsem si barvila hlavu hennou. Barva moc nechytla (ale tak to asi bude chtít něco tmavšího než hnědou), celý byt byl cítit hennou (zelený čaj, jak identifikoval Muž), koupelna byla celá zadělaná hennou, ale nikdy jsem po barvení neměla tak hezké vlasy, na té regeneraci fakt něco bude.


Každý muž dokazuje své ženě lásku nějak jinak. Někdo nosí květiny, někdo bonboniéry, někdo skládá básně. Já dostala cihličku Nivy. Má kilo a půl a je jen a jen moje. Můj Muž ví, jak na mě.


Blíží se Animefest, což znamená, že míra panických záchvatů roste. Což jsem opět ráda za svého Muže, který uklidní, navrhne řešení a pochválí, co už mám hotovo. Navíc mi dávkuje The Walking Dead hezky po dílech jen za odměnu, což je skvělý způsob, jak zatočit s mou prokrastinací. Jestli ten cosplay dodělám včas, bude to jen a jen jeho zásluha.


Cosplay mi nejde, všechno musím dělat minimálně nadvakrát. Dávám to za vinu tomu, že si nesmím pustit Gilmorky a své šťastné tvořící tepláky jsem vyslala do popelnice, protože už byly fakt hnusný. Muž mi tvrdí, že jsem jen zbytečná perfekcionistka.


Mám závislost na The Walking Dead. Stalo se to tak, že Muž sledoval čtvrtou sérii a já se k němu připojila při večeři na jeden díl. Ve výsledku jsme na to koukali do pěti do rána. Takže jsem si pak sama koukla na první sérii a teď mám od Muže dávkovanou postupně druhou. Ten seriál se mi hodně líbí, je to dost psychologické a musím říct, že mě zatím rozbrečel víckrát, než cokoliv jiného. A ti kdo mě znají ví, že já brečím jen když se něco děje zvířátkům, takže když brečím pro lidi, musí to být fakt hukot.


Na Velikonoce jsem se letos zase vykašlala. Každý rok se dušuji, jak obarvím aspoň pár vajíček a na stůl do vázy naaranžuji pár větviček a ve výsledku to stejně nikdy neklapne. Prostě k Velikonocům nemám takový vztah jako k Vánocům. Ono taky kdo by měl vztah ke svátku, kdy vás pravidelně vzbudí (ve volnu!!) několik pitomců s pomlázkami v sedm hodin ráno.


Myšákům bude v květnu dva a půl roku a je to znát. Postupně jim ochrnují zadní pacičky a špatně chodí a lezou po kleci, takže dostávají tablety s vitamínem B1 a každý den packy procvičujeme a masírujeme - což se jim hrozně moc nelíbí. Postup to dost zpomalilo, tak snad se to aspoň trochu zlepší, nicméně po Animefestu se budou stěhovat do nízké klece po fretce, kde nebudou muset tolik šplhat.

To jsou asi všechny novinky za duben, můj život se ještě následující dva týdny bude skládat jen a jen z šití cosplaye, tvoření přednášky, lítání po obchodech a starání se o myši. Pokusím se něco nafotit, ať sem přibude trochu víc článků, ale nic neslibuji.


Žádné komentáře:

Okomentovat