pondělí 10. listopadu 2014

Jak jsem zachraňovala zvířátko - happy end included

Jistě to všichni znáte - je pátek, vy za dvacet minut odcházíte z práce a víkend před námi. Navíc víkend, kdy se totálně nic neděje, který můžete strávit celý v pyžamu v posteli válením se a koukáním na seriály a filmy. Tak si tak brouzdáte na internetu, zabíjíte čas, když najednou na zdi stránky O potkanech bez obav přistane fotka. Fotka zlatého potkánka u odpadkového koše.



Slečna u fotky popsala, jak potkánka potkala na tramvajové zastávce U Krejcárku a jak byl ochočený, že si k ní přišel pro jídlo a odnesl si jej do nory. Zbytek osazenstva stránky se okamžitě shodnul na tom, že potkánek divoký rozhodně není, takové zbarvení v přírodě nenajdete. Navíc fakt, že si vzal od člověka jídlo, přišel si pro něj a nechal se vyfotit, je jasným důkazem toho, že je ochočený, zvyklý na lidi a buď někomu utekl, nebo ho tam naopak někdo nechal svému osudu. A že tam nemůže být dlouho a hlavně dlouho v listopadovém podnebí nepřežije. A to byl hlavní důvod toho, proč mi mozek rozjel přemýšlecí akci:


1. Za patnáct minut končím v práci.
2. Na Krejcárku budu za cca dvanáct minut.
3. Mám tu krabici od poslední objednávky, když do ní dám ručník, budu mít potkánka jak převézt. 


Takže bylo rozhodnuto. Zbylý čas jsem využila k tomu, že jsem kontaktovala autorku fotky a vyptala se jí na detaily, když přišel kolega, bleskově jsem se oblékla, do víka krabice udělala díry, vystlala ji ručníkem, nakrájela zbylé jablko od svačiny a vystřelila jsem na Můstek na metro. Na Palmovce jsem pak hned chytla navazující tramvaj a po rekordních deseti minutách už jsem stála na zastávce a baterkou na telefonu prohledávala stráň u zastávky.

Potkánkovu noru jsem našla vcelku snadno, při posvícení dovnitř nebyla ani moc hluboká a koukali na mě z ní dvě červená očka. Nechtěla jsem jej stresovat tím, že bych do nory pro něj sahala, sice byla dost mělká, ale nechtěla jsem riskovat, že mě kousne, nebo poškrábe. Tak jsem vzala kousek jablíčka a dala jej do vchodu. Po malé chvilce potkánek vylezl, vzal si jablíčko a vlezl si zpátky. Hezky chroupal a když jej snědl, rozhodla jsem se ho nalákat víc. Dalším kouskem jablíčka jsem jej lákala ven, až úplně vylezl z nory. Reflexy už mám od svých kluků vycvičené, takže jsem ho rychle chytla a přemístila do krabice, šoupla mu tam jablíčko jako útěchu a už jsem mířila na autobus. Z Krejcárku mi jede autobus přímo domů, takže mě čekala poměrně krátká cesta. 

Myšák v krabici chvilku hrabošil, ale pak se uklidnil a zalezl si po ručník. Jelikož byla venku tma, vůbec nic jsem o něm netušila, krom toho, že je zlato-bílý a má červená očka. Cestou domů jsem jen volala příteli, aby vyndal rezervní klec ze skříně, ž e domů vezu nalezence a pak mu všechno vysvětlím. Nadšený nebyl, ale očekávanou přednášku o nezodpovědnosti jsem nedostala.

Doma letěl myšák rovnou do vany a dostal koupel, protože smrděl jako odpadkový koš. Vůbec se mu to nelíbilo, ale já si přitom aspoň ověřila, že je to chlapeček a podle velikosti ještě mládě, cca tři měsíce. Navíc je opravdu zvyklý na lidi, v klidu se pak nechal drbat a i když se mu koupel nelíbila, ani jednou se po mě nezkusil ohnat, nebo kousnout. Vydrbala jsem ho ručníkem a přesunula do přepravky, než jsem připravila klec. V rámci karantény měl trávit páteční noc sám v rezervní kleci v kuchyni, než jej vezmu na kontrolu na veterinu. V kleci se vrhnul na misku s jídlem jako divý, vypil třetinu napáječky, schroustal dvě kolečka mrkve a pak se spokojeně stulil na hromadě papírových kapesníků v domečku a usnul. Já si mezitím telefonátem ověřila, že v sobotu ordinuje má oblíbená doktorka Oravová a objednala myšáka na prohlídku.

Ještě jsem Adamovi vysvětlila situaci - sám uznal, že jsem udělala správnou věc a souhlasil, že pokud myšák bude v pořádku a naši kluci jej přijmou, může zůstat, z čehož jsem měla radost. Když jsem pak pouštěla kluky proběhnout, bylo zajímavé sledovat, že i když jsem byla umytá a převlečená, evidentně ze mě novou myš cítili, tak si mě pořád chodili očuchávat a označkovávat. Ještě jsem se radila s Helenou Mouseville, od které mám své kluky, která mi rovnou řekla, že pokud dopadne prohlídka dobře, mohu hned v sobotu začít se seznamováním potkyšů.

V sobotu ráno jsem vstala na devátou a v deset jsem i s myšákem v přepravce seděla v čekárně. Na přenosy je evidentně také zvyklý, v přepravce se hned stulil pod deku a celou cestu prospal. U paní doktorky se choval vzorně a to i navzdory injekci. Doktorka potvrdila věk kolem tří měsíců, dala mu preventivně širokospektrá jednorázová antibiotika, Stronghold proti parazitům a vyčistila a vydesinfikovala špičku zraněného ocásku. Jinak je chlapeček v pořádku, jen vyhublý a potřebuje přibrat. Jelikož bylo nutné ho zaregistrovat, musel dostat jméno - s čárkou na zádech a červenýma očima mi tolik připomínal dráčka, že dostal jméno Mushu. Vyfasovala jsem ještě Stronghold pro své dva kluky (pro jistotu) a nesla jsem si Mushua domů.


Doma jsem Mushua nechala ještě pár hodin odpočívat po výletu v kleci, klukům jsem každému aplikovala kapičku Strongholdu a kolem čtvrté jsem začala s první fází seznamování. Vypustila jsem kluky na postel a dala k nim klec s Mushu, aby okoukli novou myš, ale abych hned neriskovala, že na něj vletí. A všechno bylo v pohodě, kluci se následující hodinu očuchávali přes klec a sem tam na sebe pískli, ale nijak na sebe neútočili. Přišel čas na fázi dvě.

Vzala jsem všechny tři kluky a vypustila je v předsíni. Nikdo z nich tam nikdy neběhal, takže je to dokonalé neutrální území na seznámení. A až mě překvapilo, jak rychle to všechno šlo. Kluci se navzájem očuchali, označkovali se a pak běhali a prozkoumávali předsíň dohromady. Nechala jsem je ještě chvilku a pak je přesunula na postel. Po té lítali, dávali si oblíbenou Velkou Pardubickou a pak spolu usnuli pod polštářem na jedné hromadě.

Tak jsem mezitím vzala klec, celou ji rozebrala, vyčistila a vydesinfikovala, abych odstranila veškeré pachové stopy a udělala z ní neutrální území. Veškeré vybavení jsem také vyčistila, pověsila jsem nově našité hamaky a pelíšky a celou klec jsem zařídila úplně jinak,  aby byla pro všechny nová. Jako první šel podle pravidel seznamování do klece Mushu, aby si jí mohl obhlédnout, za ním následovali kluci. Následovala hodinka prozkoumávání klece, občasného písknutí, občasného převalení na záda, ale ve výsledku všichni myšáci spokojení (a najezení) usnuli v kleci.

A od té doby žije spokojeně Mushu s námi doma, hraje si a pere se se Sümbülem a Jahánkem, chodí se ke mě mazlit a všeobecně myslím, že ho čeká mnohem lepší život, než by měl v noře u zastávky. 

4 komentáře:

  1. Opravdu moc pěkný příběh :) myslím, že jsi udělala správnou věc a rozhodně za to máš můj obdiv :) Sama sice nejsem moc velkým příznivcem myšáků a doma bych je (už jen kvůli kočkám) nechtěla, ale určo ti bude dělat radost :)) a zbarvení má opravdu zajímavý. Sama jsem takhle kdysi zachránila jedno koťátko a měla jsem z toho pak neuvěřitelnou radost, navíc se ta zvířata vždycky umí krásně odvděčit a dávají ti svou lásku najevo :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já už potkánky doma mám a miluji je, takže bylo hned rozhodnuto - měla jsem velkou radost, že je to chlapeček a můžu si ho nechat. Vděčný opravdu byl, je to mazlík, ale pak jsem ho dala dohromady s těma zbylýma a oni mi ho zkazili. Teď už je stejně vyčuraný jako oni. Ale mazlit se taky občas nechá. =D Když se nikdo nedívá. =D

      Vymazat
  2. To je tak krásný příběh, Clover! :-) mám radost, že zviřátko našlo tak skvělou paničku a že se skamarádil i s ostatníma potkánkama! Takové povídání bych brala dnes a denně v hlavních zprávách! :-)
    Bebe

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Bebe, jsem ráda, že se příběh líbil. Moc ráda sjem pomohla zvířátku v nouzi, mám z toho doteď skvělý pocit. =) Jsem ráda, že jsem si mohla Mushu nechat, nejen že je to hodný klučík, navíc jeho příchodem do smečky se lépe rozložila hierarchie a úplně zmizeli boje o vůdčí pozici mezi Sümíkem a Jahánkem. Sümík je sice stále šéf, ale Jahánek má k sobě dalšího potkánka na stejné hierarchické úrovni a už se tolik nechce prát. =D

      Vymazat