pátek 5. června 2015

Jarní měsíce na Václaváku

Víte jak na Václavském náměstí poznáte, že už je jaro? Tady moc včelek opylujících květy neuvidíte, stejně tak tu není ani moc slyšet švitořící ptáčky. Co ovšem signalizuje příchod jara, jsou pouliční umělci.

Za tu dobu, co pracuji na recepci na Václaváku, se mi rozjela na pouliční umělce slušná alergie. Nechápejte mě špatně, já mám hudbu ráda a  vím, že zdaleka na tom nejsme tak špatně, jako recepce v dolní části Václaváku. Ale problém je v několika základních věcech:


1. MÁM HUDEBNÍ SLUCH
A to hodně dobrý. Jak jsem normálně v běžném životě nahluchlá, v hudbě slyším, když to ujede byť o malinký kousíček. Slyším každé zaškobrtnutí, každý malinký překlep, každou chybičku. Je to sice můj problém, ale dohání mě k šílenství.


2. MÁM MIZERNOU AKUSTIKU V PRÁCI
Sedím na recepci v místnosti, která dřív bývala průjezd, takže podle toho akustika vypadá. Stačí, když se u výtahu baví lidi a já už nic neslyším - jak v telefonu, tak klienta, který stojí čtyřicet čísel přede mnou. A on je na tom stejně, tak se jak banda idiotů překřikujeme přes přepážku recepce. A představte si to, když se vám přesně před dveře, jen přes chodník (tam už to není náš pozemek, tak na ně nemůžu), nastěhuje trio s dvěma tubami a jednou trubkou.


3. FIDLALOVÉ ZNAJÍ JEN DVĚ MELODIE
Maximálně tři. A ty točí pořád dokola a dokola a vždycky to je minimálně na dvě hodiny. Po třetím repete už vám začne hrabat a cukat žíla na čele. Plus si k tomu jako bonus odnesete tu nejblbější melodii zaseknutou v hlavě...


4. A KDYŽ JE JICH VÍC
Nedejbože, když se jich sejde víc... To pak máte dudáka pod koněm, houslistu naproti dveřím a na rohu saxofonistu. Dudák je sice až pod koněm, ale dokáže ječet na celý Václavák (celkem dvě melodie), houslista zná sice melodie čtyři, ale už při druhém repete mu začínají uklouzávat prsty a saxofonista jede dokola jen "Život je jen náhoda".


Já chápu, že je těžké živit se hudbou, ale pokud to tak milujete, že cítíte potřebu fidlat před lidmi na Václaváku, podejte to nějak zajímavě a naučte se více skladeb. Rok zpátky tu seděl týpek s kytarou. Měl zesilovač a mikrofon a hrál a zpíval staré rockové hity. Hrál skvěle, hlas měl čistý a jasný, písničky naučené a já litovala chvíle, když po těch dvou hodinách odešel. Nebo měsíc zpátky tu byli dva kluci, kytarista se saxofonistou. Hráli dobrou směsku žánrů, opravdu skvěle, za tři hodiny nezopakovali jedinou písničku. A když začali válet "Wake me up" od Aviciiho, mé srdce zaplesalo. 


Jenže to jsou dva exempláře za dva roky, po zbytek času tu mám šmrdlaly, kteří do not koukli naposledy v lidušce a od té doby jedou jak kolovrátek pořád dokola. Od brzkého jara až do pozdního podzimu... A nikdo se mi pak nemůže divit, že se ze mě stává stále zatvrzelejší cynik.

Žádné komentáře:

Okomentovat