úterý 3. května 2016

Co nového: Leden až Duben

Na Animefestu jsem dostala vyčiněno, že je v Cloveřině věži už dlouho pusto a prázdno a maximálně pavučiny (ano, Greku, mluvím o tobě). Pravda, zanedbávala jsem to, ale tentokrát to opravdu nebylo tím, že bych neměla co dělat. Takže co se dělo u nás za poslední čtyři měsíce? Velké změny!

PRÁCE:

Nešťastné události kolem Vánoc mě vytočily natolik, že jsem k poslednímu prosinci položila šéfovi na stůl výpověď. S klidným srdcem a vědomím, že všechno vsázím na divokou kartu jménem Comic Point a pokud nevyjde, hold půjdu na pracák. Nevyšlo, šla jsem na pracák. Ale tam jsem oznámila, že stejně na konci měsíce nastupuji do nové práce, takže jsem v evidenci nezaměstnaných byla celých... Deset dní? Během února mi Riellova sestra dala tip, že na jejich zubařské klinice shánějí recepční. Řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám, ve čtvrtek poslala životopis, v úterý šla na pohovor, ve čtvrtek se dozvěděla, že mě berou a následující pondělí podepsala smlouvu a nastoupila. Byla to hrozná rychlovka, doteď mám pocit, že se proberu a zase mě bude čekat hodinová cesta do staré práce...

Nicméně jsem se v nové práci krásně zajela a musím říci, že jsem tu spokojená. Skvělý kolektiv, skvělé prostředí, plus fakt, že pracujete se zubaři je docela dobrá věc pro vaše zuby. Do konce roku bych už neměla mít v puse jedinou amalgamovou plombu (sice za to nechám dost peněz, ale tak co). Pravda, práce s lidmi je stejná všude, blbci vás točí tak jako tak, ale je znát, že mě vytáčí jen sedm hodin denně. Jedeme totiž na dvě směny. Sice jsem si ještě nezvykla na dopolední směny, kdy vstávám v pět ráno (jo, já vím, já chudinka, někteří z vás vstávají i dřív), ale zase je pěkné ve dvě odpoledne odpípnout odchod... Miluju svou novou práci!



COSPLES:

V únoru se těžce plesalo. Nejen že měla maturitní ples moje sestřenice, ale hlavně cosplayová událost sezony - Cosples! Když jsem se o Cosplesu dozvěděla, vlastně jsem ani nechtěla jet, protože obě zmíněné akce byly v jednom víkendu. Jet v pátek do jižních Čech na jeden ples a hned v sobotu ráno do Brna na druhý? Trochu moc cestování v jednom víkendu na můj vkus. Ale naštěstí jsem byla ukecána Myrou a bratrem a ve výsledku jsem si koupila lístek. Dobře jsem udělala.


Ples měl poměrně přísně stanovený dresscode, přes který by žádný můj cosplay neprošel, tak jsem vymýšlela, co stvořit nového, protože jít jen ve společenských šatech bez cosplaye je přece pro amatéry a to já nejsem, že. Po prohlížení spousty referencí i zvažování vlastních designů jsem se nakonec uchýlila k secesní verzi Megary z Hercula od kreslířky Hannah Alexander, na kterou mě navnadila Arashi, která plánovala secesní Pocahontas. U Megary jsem moc práce neočekávala, protože jako základ jsem použila fialové šifonové šaty, které jsem si před lety nechala ušít na Alfredovu a Myřinu svatbu, z čehož zbylo kolem dvou metrů šifonu, tím pádem jsem i měla materiál na "zástěrku". Jen to ozdobím, udělám pásek a doplňky a bude hotovo. Pchá. Dodělávala jsem ještě na poslední chvíli.


Jelikož jsem ten týden zrovna skončila nezaměstnaná, už ve čtvrtek jsem jela k rodičům, abych se tam nahlásila na pracovní úřad. Zdobení jsem si vzala s sebou. Krucánky u lemu vyřešil fialový pearl maker, protože pouhé namalování mi přišlo moc odfláknuté a na vyšívání jsem neměla čas, ani náladu. A pak jsem lepila kamínky. Spoustu kamínků. Spoustu zlatých, červených a fialových kamínků. Kamínků, co už na sobě mají lepidlo, takže je lepíte tím, že je rozprostřete na látku a pak na ně přiložíte žehličku. Víc jak tisíc zatracených kamínků, které nejsou na fotkách ani vidět. Nesnáším kamínky. Nesnáším slovo "kamínky".


Nicméně vyplatilo se, cosplay jsem (sice ne úplně do puntíku přesný) měla. A bylo to úžasné... Úžasný sál, hudba, atmosféra, lidi... Zatím nejplesovější a nejformálnější akce, na které jsem kdy byla, prostě pohádka. Doufám v příští ročník (haha, už i vím, co bych si udělala za cosplay) a plánuji s sebou vytáhnout i Riella, který se nezúčastnil právě proto, že by se od něj očekávala i účast na maturáku den před tím. A všem nám to samozřejmě moc slušelo, i když největší fešák večera byl bezkonkurenčně bratr.


PLAYSTATION IS LOVE, PLAYSTATION IS LIFE:

Když jsme u mých rodičů slavili moje, mamčiny a Bejkovy (starší mladší bratr) narozeniny, zapůjčil mi Mathes (mladší mladší bratr) na dobu neurčitou svůj Playstation 4 a nějaké hry k tomu. Neměla jsem čas hrát moc hardcorově, ale ten čas, který jsem u toho strávila spolehlivě vyřešil mé dlouhodobé dilema - počítač, nebo konzole? Konzole, definitivně. Po dni stráveném sezením u počítače netoužím dojít domů a posadit se k němu znova. Playstation nabízí možnost svalit se s ovladačem na gauč a to velice oceňuji. Navíc Riell zůstává věrný Glorious PC Master Race, takže když on bude chtít hrát na PS, můžu si já zalézt k počítači a jeho účtu na Steamu. A naše děti budou mít ty nejlepší geny z obou stran! Stvoříme úplně novou a vylepšenou rasu gamerů!

AAA ŽENY KINUJÍ

Smeraldina měla nějaké zlevněné vstupenky do kina a jelikož její muž s ní srabácky odmítl jít na horor Les sebevrahů, šla jsem já a Myra. Áčkové ženy na hororu! Jasné bylo hned ze začátku, že kelímek s popcornem drží Smeraldina uprostřed, protože se z nás jediná neleká, tím pádem nebudeme sbírat kukuřici ze země. Nakonec to nebylo ani tak nutné, krom pár lekaček jsme horor přežily bez infarktu, dokonce s pocitem, že teda jako nic moc. Tím, že se odehrával v Japonsku v Aokigahaře měl ohromný potenciál, který nevyužil.


BYE, BYE SÜMÍKU

Konec března byl velice smutným obdobím, protože nás ve věku nedožitých dvou let opustil můj milovaný myšáček Sümbül. Bylo to hrozně náhlé, pravděpodobně umřel na infarkt. Probrečela jsem celé pondělí a další týden o Velikonocích jej jela pohřbít k Riellovi na chatu, kde už jsou na věčném odpočinku i Tobiášek s Torgískem. Pravdou je, že cesta autobusem do Týnce nad Sázavou, kdy máte tašku a v té tašce krabici od bot s mrtvou zmrzlou myší byla svým způsobem morbidně vtipná...


OLD LOLITA GROUP SRAZ

Naštěstí nebyl březen jen smutný - jelikož přijela Taurwen, slezla se naše stará banda do Geekárny, kde jsme se krásně lízly a pokecaly si. Fakt jsem si to skvěle užila, bylo super vidět všechny holky po tak dlouhé době! Vypila jsem asi pět Gamor (neptejte se mě, co v tom je, pamatuju si jen zlatou tequilu) a ulovila jsem květináček Bulbasaura, vytištěný na 3D tiskárně. Věnovala jsem ho Riellovi, který ho skutečně používá jako stojánek na kytku, ale to je bohužel nepublikovatelné.



STARCON

Přelom března a dubna se nesl (jako už tradičně) ve znamení StarConu, kde jsem (jako už tradičně) pomáhala orgovat komiksovou linii a (jako už tradičně) přednášela. letos jsem si střihla "Disney a konspirační teorie" a "Webové komiksy, které ocení každý geek". Moc jsem se s tím netrápila, obě přednášky nevyžadovaly takovou přípravu, s jakou se dělám třeba na Akicon, nebo Natsucon. Ale i tak měly úspěch.


S bratrem jsme byli na sobotu domluvení, že poprvé předvedeme cosplay Mabel a Dippera z Gravity Falls, což málem klaplo. Dokud jsem ve středu večer nedala vyprat svetr, který jsem si na Mabel koupila. Na 40°. Nikdy se mi nestalo, že by se mi něco srazilo a tenhle svetr se srazil! Z velikosti XXL na velikost, kterou neobleče ani Myra! A jelikož zrovna v sekáčích není svetrová sezóna, byla jsem nucena cosplay odpískat do Animefestu. Nicméně bratrovi to slušelo!


ADRŠPACH

V půlce dubna se vdávala Riellova sestra (ve stylu šedesátek a v čističce odpadních vod v Bubenči) a do svatebních oslav byl zahrnutý i víkend v Adršpachu. Velice náročný víkend v Adršpachu. Moje soon-to-be švagrová je totiž nadšená sportovkyně (stejně jako zbytek rodiny až na Riella), takže sobotní program byla patnácti kilometrová procházka po adršpašsko-teplických skalách. Patnáct kilometrů mi problém nedělalo. Že z toho deset kilometrů byly nekonečné schody, to ano. 

Biiiiiig nope.

Ráno jsem přes bolest lýtek skoro nemohla chodit, tak jsme s Riellem nedělní šestikilometrovou procházku suverénně a bez hanby bojkotovali a počkali v autě. O to víc jsme si ale užili muzeum stavebnice Merkur.



COSPLAY, COSPLAY, COSPLAY

Pak už se jen blížil konec dubna a s ním Animefest. Pro mě to znamenalo tradiční kombinaci "přednáška - cosplay". Letos jsem měla smůlu, že kvůli zkušebce v práci jsem si netroufla říct o týdenní dovolenou, jako tradičně, ale troufla jsem si jen na jeden den v pátek v den odjezdu. Takže jsem to všechno musela zvládnout v kombinaci s prací. Moc dobře to nešlo, ale tak co. Nějak jsem se letos s tím cosplayem nestresovala - prostě to bude, jaké to bude. Volba stejně nebyla moc zázračná, tím, že jsem udělala jiný obleček Litchi jsem v tom vypadala jak koule a nikdo mě nepoznával. Takže bych to za úspěch neoznačila. Ale o Animefestu až příště.



2 komentáře:

  1. Yay, článek! :D

    Gratuluju k nové práci, jsem moc ráda, že se ti tam líbí :)

    Zvažuju, zda jsem jediná, koho myšlenka plesání absolutně neláká. Možná je to tím, že netančím a nepiju, ale nějak mi prostě nejde do hlavy, co na plesy všechny tak táhne :D

    Myšáka je mi moc líto, upřímnou soustrast. Neplánuješ pořízení nového mazlíčka, aby to rychleji přebolelo?

    OdpovědětVymazat
  2. Hele, mě nikdy plesání nebavilo, brala jsem to jako nutné zlo. Ale prostě Cosples měl výbornou atmosféru. Tančit skoro nemusím, ale i tak jsem pár klukům podupala špičky a z pití jsem měla dvě skleničky vína a stejně to bylo prostě super. :D

    Tak mě zbyli další dva myšákové, nového kamaráda jim zatím pořizovat nebudu, přeci jen jsou to pánové v letech a nějaké trhlé mimino by je asi nebavilo. :D

    OdpovědětVymazat