čtvrtek 15. června 2017

Co nového za posledních pár měsíců

Musím říci, že v mém životě se neděje vlastně nic, ale zároveň nemám skoro vůbec čas.

ŠKOLA, PRÁCE, ŠKOLA, PRÁCE...

Je to nekonečný koloběh. Jednou měsíčně strávím sedm hodin ve vlaku kvůli zatraceným dvěma a půl hodinám teorie ve škole. Kterou probereme tak letecky, že pokud bych následně neotravovala s probíranou látkou doktory a sestry v práci, stejně bych z toho nic neměla. Čekala jsem od toho kurzu víc. Třeba že když se tam ráno táhnu, budu se skutečně celý den učit. Ale důležité jsou zkoušky a ten papír, který dostanu na závěr. Další vtipný fakt je, že jsme každá dostaly čtyři archy papíru se seznamem úkonů a počtem, kolikrát je máme vidět a kolikrát je po dobu praxe hlavně musíme provést. Celou polovinu kurzu moje skupina žila v přesvědčení, že stačí splnit předepsaný počet úkonů, teprve minulý měsíc jsme dostaly vysvětleno, že to je pouze minimální počet, že k tomu máme splnit i 32 dní praxe a naplnit všechny čtyři archy. Nice, mám co dohánět.


Takže momentálně pokud nesedím v práci na recepci, trávím spoustu času v ordinaci. Někdy jen koukám, přicmrndávám, nebo asistuji pod dohledem služebně starší sestry, ale už byly i dny, kdy jsem hozena do provozu sama. Stomatochirurgii zvládám s přehledem, plombičky už taky jedou, jen ty méně časté zákroky jako je čištění kanálků a protetika, tam ještě tápu. Hodila jsem si i pár směn u dětských lékařek, abych se ujistila v tom, že do té ordinace mě dostanou jen přes mou mrtvolu. Výhodou práce v ordinaci je, že u ní dokonale relaxuji a hrozně mě uklidňuje. Hlavně je tam ticho. A nemusím zvedat telefony. Takže málokdy se mi chce pak vracet na recepci, obzvláště když si dám osmihodinovou směnu v ordinaci a následně přecházím na další směnu zvedat telefony a bavit se s klienty. Ale už jen léto, když v září úspěšně složím zkoušky, mám slíbené pracovní přeřazení do ordinace. Kam zatím nevím, to se uvidí dle sesterské situace na podzim. Mám svou vysněnou ordinaci, ale nejsem typ, co jde přes mrtvoly a vyštípe jinou sestru. Takže to zatím bude překvapení.

ANIMEFEST

Největší cosplayerskou událost roku si nikdy nenechám ujít. Jeli jsme zase celá skupina, ale letošní ročník se potýkal s několika komplikacemi. Tou hlavní bylo ubytování. Protože letos na Výstavišti krom Animefestu probíhal i koncert Kissáků, bylo veškeré ubytování v okolí Výstaviště plné už v prosinci. V prosinci. Horko těžko se mi podařilo sehnat ubytování v hotelu kousek od nádraží, s tím, že holt zavzpomínáme na staré časy a budeme se dopravovat hromadnou dopravou. Tam vznikla komplikace číslo dvě - místo ubytování.



Cestou z tramvaje jsme procházeli ulicí plnou nevábně vypadajících domů, kde na nás z oken a dveří s velkým zájmem vykukovali naši drazí tmavší spoluobčané. Hotel byl za tu cenu skutečně luxusní, velké a prostorné pokoje, krásně zrenovované, fakt super. Ale to okolí... Konstatovali jsme, že v cosplayích se touto lokalitou rozhodně pohybovat nebudeme a vozili si zadky buržousky taxíky. Ono občas stačilo stát těch pět minut venku před hotelem a čekat na taxi, aby člověk vyvolával dost nechtěnou pozornost.



Věc číslo tři byl fakt, že jsme s Myrou těžce propásly uzavírky přednášek a tím pádem se nám nepodařilo se do programu dostat ani přes vtěrkovací pokus "napíšeme Hintzákovi". Takže jsme letošní AFko jeli po dlouhé době jako plebs. XD


Cosplay čest jsem hájila pouze já, protože jsem byla jediná dostatečně umíněná, abych kvůli novému cosplayi dva dny nespala. Ač jsem nestihla Elinor úplně kompletně ke své spokojenosti, musím konstatovat, že tento cosplay byl skutečně úspěch. AFko bylo hrozně super, skvěle jsem si ho užila, samozřejmě přišel i hype ohledně možného soutěžního cosplaye příští rok? Uvidíme. Říkám si to pokaždé a pak se na to stejně vykváknu... Nicméně bylo krásné podívat se zase v Rotundě na pódium při přebírání ceny - naše skupina totiž vyhrála diváckou cenu Cosplay videa. Kdo náš skvost ještě neviděl, může to napravit zde:




MIMINKA

Někdo už ví, že mě bohužel během jara postupně opustili potkaní chlapečci Jahann a Mushu. První umřel Mushu a protože jsem nechtěla, aby Jahánnek trpěl sám bez kamaráda, pořídila jsem mu (z chovné stanice jako vždy) dva mrňavé kamarády, kteří dostali jména Mako a Zuko. I když nás pak Jahánnek po dvou měsících opustil na následky stáří, kamarádi se mu moc líbili a bylo super vidět, jak na tu chvilku s mlaďochy viditelně omládnul.

Zuko pomáhá s úpravou paruky.
 
Mako je sice herečka, co dělá velké cavyky, než se nechá pomazlit, ale Zukísek je moje velká mazlivá láska - zatím jsem nezažila potkánka, který by se mnou tak rád trávil čas a chtěl se tak moc mazlit. Mají mě samozřejmě dokonale obtočenou kolem paciček.

Mako se nerad fotí, tak aspoň něco.
 
POBYT V NEMOCNICI

Jelikož potřebuju mít zdravotní stav v pořádku kvůli práci, zaregistrovala jsem se konečně k praktické lékařce a obnovila potřebná očkování. Jedno z nich byl tetanus. Čekala jsem komplikace, ale nečekala jsem, že skončím s horečkami. Celý víkend jsem trpěla jak pes střídavě horkem, kdy ze mě sršel pot v proudech a zimnicemi, kdy jsem ležela ve flanelovém pyžamu pod třemi peřinami a třásla se zimou. Když v neděli teplota dosáhla hranice 39,9°C, konstatovala jsem, že to svépomocí Paralenem neubiju, nechala se naložit do auta a jela na pohotovost do Thomayerky. Tam jsem strávila tři hodiny po vyšetřeních, aby nakonec konstatovali, že si mě tam nechají. diagnóza zněla horečky, pravděpodobně v reakci na očkování a kompletní dehydratace organismu (za tu jsem si mohla sama, hups).


Pobyt v nemocnici byl veselý z několika důvodů. Prvním bylo zavádění kanyly. Jsem dehydrovaná a chybí mi minerály, padlo rozhodnutí, že dostanu kapačku. Jenže se mnou mívají problém i při odběrech krve. Žíly mám prostě schované a k tomu nízký tlak. Dehydratace také nepomohla, takže sestřička ze mě horko těžko vytlačila množství potřebné k rozborům. Pak přišla akce kanyla. Zkoušely to statečně. Dvě sestry. Na všech možných místech po ruce. Ale když už našly nějakou žílu, která se tvářila dost odolně na to, aby snesla tlustou kanylovou jehlu, ve chvíli, kdy mě píchly do ruky, udělala žíla "olé!" a zmizela. Nakonec to vzdaly a rozhodly se mi tekutiny doplnit tak, že do mě pod tlakem lily ten hnusnej nemocniční čaj. Ranní směna sester podnikla stejný pokus, ale po tom, co mi rozpíchaly obě ruce kontatovaly, že už mě nebudou dále trápit a že pokud doktoři po té kanyle tak touží, ať mi jí zavedou sami do krku. Doktorka po skouknutí mých žil prohlásila, že do mě stejně chtěla tlačit jen draslík a ten můžu dostat v tabletách. Takže jsem papala tablety. Mým rozpíchaným a modřinovatým rukám se Adam poškleboval a konstatoval, že vypadám jak hrozně nešikovný feťák.



Druhá věc jsou nemocniční postele, které jsou ještě horší než nemocniční strava. Kus molitanu potažený igelitem a na tom nemocniční povlečení. První noc jsem spala dohromady asi hodinu a půl, ale přikládala jsem to žaludku, který dělal kotrmelce. Byla jsem hlady, protože jsem ráno musela na sono břicha a to se musí na lačno. Druhou noc jsem si vyžádala prášek na spaní. Ono se přes den v nemocnici člověk moc nevyspí, furt se tam někdo courá, pořád po vás někdo něco chce, požád zvoní telefon. a když ne váš, tak vyšich spolubydlících. Protože jsem je neměla předepsané, dostala jsem úplně nejslabší, co na trhu existují. Stačil k tomu, abych byla KO pět minut po spolknutí. Což mi bylo stejně houby platné, protože ve tři hodiny jsem se probudila se žhavým šutrem mezi lopatkami, nemohla hnout krkem a zbytek noci oka nezamouřila, protože jsem prostě nevěděla, jak si lehnout, aby mě něco nebolelo. To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem byla rozhodnutá se nechat ten den propustit i za cenu scény a podepsání reverzu.

Třetí věc byla má slavná horečka. Ve chvíli, kdy doktorka vyřkla magickou formuli "necháme si vás tu", tak zmizela. Už když mě sestra ukládala do postele a měřila mi teplotu, měla jsem jen 37,4°, i když celý víkend nehodlala klesnout pod 38,5°. V nemocnici mě drželi jen kvůli neustálým rozborům krve a faktu, že jsem měla nízký počet bílých krvinek. 

A pak tu byla závěrečná tečka v podobě Adama, který mi v pondělí večer volal, že má stejné příznaky jako já. Horečku, bolest celého těla, zdvojené vidění. To byla zlomová událost, protože doktoři usoudili, že můj stav není reakce na protitetanovku. Pravděpodobně jsem měla v těle nějakou chřipčičku a to, že mi do těla vrazili očkování prostě přetížilo imunitní systém natolik, aby se s ní tělo nevypořádalo. Krvinky při pobytu v nemocnici začaly závratným tempem skákat nahoru, tak stačil jen psí kukuč a žádost a v úterý odpoledne jsem byla propuštěna. Sice jsme si s Adamem poleželi ještě zbytek týdne a pravidelně docházeli k našemu praktikovi (kvůli jehož zálibě v odběrech mu neřekneme jinak než "rumunský upír").

Upřímně doufám, že si pobyt v nemocnici hoooodně dlouho nezopakuju. Až mě bude čekat porodnice, budu si místo k porodu vybírat podle kvality jejich lůžek. Nebo si s sebou povezu dubovou fošnu, abych se aspoň trochu vyspala. Jak na tom může někdo strávit více nocí za sebou naprosto nechápu.

PŘÍPRAVY NA LETNÍ SEZÓNU

Conová sezóna je před námi a krom klasického NatsuConu jsem se rozhodla, že zkusím dát šanci i Adviku, když je letos v jiném vedení než předchozí ročníky. Nejdřív jsem si říkala, že NatsuCon vezmu volně a nebudu vymýšlet blbosti v podobě cosplayů a přednášek a že se soustředím na učení na zkoušky, které mám týden po tom. Haha. Cosplaye mám nové vymyšlené dva a samozřejmě přednáším... Tak mi držte palce!


1 komentář:

  1. Já jsem tak ráda, že se nám na AF podařilo v pohodě sehnat ubytování na kolejích, jak to tak čtu. Krátkodobý pobyt je tam skoro zadarmo, dokud jsme s Astrakem stále ti studenti, a měli jsme to na Výstaviště jen pár kroků. A letos jsme dokonce chytili lépe vypadající koupelnu, kde bylo jen pár trsů plísně! :D
    Cosplay jsi měla úžasný, nádhera :)

    Co se to děje, že v nemocnici končí taky jednou jiní a ne já? :D Samozřejmě tě ale moc lituju a doufám, že už jste oba v pořádku a dlouho vás nic podobného nepotká! :/ Nemocniční spaní je mor, prostě nereálné. Zejména když za noc do pokoje třeba 20x vtrhnou sestry, to je ten pravý nemocniční zážitek. Nebo když na vedlejším lůžku umře paní. Prostě boží.

    OdpovědětVymazat